2.10.2024

Bretschneiderové naší doby. Každý z „dezolátů“ má přiřazeného nějakého fízla.

Úvahy #nezapomeneme, covidismus, motivace

Doba covidová nám přinesla nejen praktiky let padesátých, ale co do zmrdství a občanské nestatečnosti rovněž praktiky rakousko-uherské. Systém se stal tak zoufalým, že se vrátil k osvědčeným praktikám, které zavedl již Josef II, ale k dokonalosti je dovedl až František I. a na svém vrcholu se ocitly až za nekonečné vlády Franty Pepy Jedničky. Předem se omlouváme všem, kteří se v textu Bretschneiderové naší doby uvidí.

Název fízl je pro mnohé pouze hanlivým výrazem pro policistu. Ale čeština je bohatý jazyk. Proto my používáme slovo „fízl“ v kontextu druhém, který je nejlépe ilustrován postavou Bretschneidera ze Švejka, brilantně ztvárněným Františkem Filipovským. V tomto kontextu je fízl lichotivým výrazem pro bezcharakterní entitu s lidskou podobou, která je najata systémem za účelem dosažení jednoho nebo více cílů. Nejčastějším cílem je diskreditace subjektu, nebo subjektů, na které byl nasazen / nasazena. Dalším cílem může být infiltrace a převzetí vedení nepohodlného spolku.

Na fízly jsou obvykle rekrutovány narcistní osobnosti s komplexem méněcennosti, kterým svěřená důvěra a „funkce“ dává pocit výjimečnosti. Dosažení infiltrace a získání si důvěry cílové osoby nebo skupiny v nich pak vytváří pocity úspěchu a výjimečnosti, což osoby s narcistní poruchou osobnosti nutně potřebují. Pak dokáží dokonce žít v přesvědčení, že konají dobro, přestože na pozadí plní své zadání a tím je rozkol, rozdělení, stimulace konfliktu a následné převzetí kontroly nad skupinou, případně, pokud jde o cílového jedince, svedení takového jedince na scestí a jeho neutralizace, či sociální znemožnění.

A protože se na naší covidové scéně objevovaly zejména narcistní entity s velkým egem, kterým dělalo dobře „být vidět“ (na čemž, v dobách nejtěžších, není vůbec nic špatného, pokud má daná osoba benevolentní úmysly), nebylo tak těžké tyto entity skrze lichotky a neskrývanou přízeň získat na svou stranu, následně se dostat do vedení jejich spolků a tyto rozložit (což sledujeme od roku 2020 všude kolem) a, pokud to bylo nutné, tyto osobnosti manipulovat skrze jejich slabé stránky až k jejich definitivnímu pádu. Toto se přihodilo mnohým „lídrům“ covidového i postcovidového „odboje“, neboli dezolátské scény, chcete-li.

Člověčí limbický systém, a zejména jeho třetí oko – šišinka – však umí postupně tyto šedé entity rozeznat a neutralizovat jejich vliv.

Bohužel, spousta „dobrých“ narcistních osobností, které aktivně konají dobro, má achillovu patu právě v lichotkách, přízni a pochlebování. Ty pak zatemňují schopnost limbického systému vyhodnotit důležitost příchozí informace (lichotí mi, ale co to znamená? Vůbec nic, nejsem tu kvůli lichotkám a přízni – toto si řekne osoba, která je zaměřena na cíl a nemá narcistní složku) a deaktivují šišinku (protože se jedinec stává závislý na hormonech štěstí z vyjadřované přízně).

Každý z tzv. dezolátské scény měl někoho přiřazeného, samozřejmě dle jeho důležitosti a dosahu.

Ale markanty chování byly velmi podobné.

Komplimenty, prezentování vizí o sjednocování všech pod jednu střechu, veřejné vyzývání jiných „dezolátů“, co mají či nemají dělat, případně jaké názory mají opustit, protože nejsou pro „sjednocování“ vhodné. Když jsou posláni tam, kam slunce nesvítí (rozuměj do prdele), tak mají verbální „munici“, že daný subjekt je blázen, který se nechce spojovat za účelem společného dosažení všeobecného blaha a ráje na zemi.

StB to dělala úplně stejně, od toho měla Chartu 77. Tajným službám se pak lépe pracuje.

Ale s fízly se milovníci a hledači krystalicky čisté pravdy nespojují a názorová diverzita je naopak žádoucí.

Cílem každého poctivého covidového a postcovidového badatele by mělo být upřímné hledání pravdy a snaha stát se vědomým. A vzdání se tomu, že každá bytost se musí probudit sama; a že to nebude hned.

Badatel by neměl kázat o tom, co pravdou je a co není. Ten pouze předkládá, v dobré víře, stav jeho současného poznání. A při předložení jednoznačných důkazů o opaku, či jinakosti, přichází přiznání badatele, že se mýlil. Protože jeho sebevědomí nestojí na narcistní potřebě mít pravdu a být veleben za neměnnost stanoviska, navzdory nevyvratitelným důkazům.

Jenže ovce mají rády názorovou stabilitu a je mimo jejich rozlišovací schopnost, když jejich „vůdce“ změní, na věc pro ně podstatnou, názor. Může to vysvětlit, jak chce dobře, ale ovčí kognitivní disonance donutí stádo, aby se od něho odvrátilo. A to chce sakra silnou osobnost, aby jí to nevadilo.

Proto je v politice hlavním platidlem, které se prodává masám, „důvěryhodnost“, utvořená neměnností názorů – a to jakkoli pitomých. Zůstaňte si klidně negramotnými dementy, hlavně neměňte názor a stejně vás ovce budou volit.

Aroganci kázání pravdy si může dovolit jen osoba, která se sama bojí zmýlit, protože má tak nízké sebevědomí, že se bojí společenského zavržení a odsouzení, které by ublížilo jejímu nemocnému egu.

A proto zde máme tolik „youtuberů“, kteří se nás tu snaží neustále přesvědčit o jejich pravdě ve stylu „kdo nejde s námi, jde proti nám“.

Ale nebojte, k finálnímu sjednocení dojde – a už k němu dochází – ale ne na té úrovni, na které se to hodí systému a jeho narcistním slouhům, tj. na materialistické úrovni.

Oni potřebují neutralizovat badatele a nastolit diktaturu čínského typu, než se jim probudí rozhodná menšina.

Protože vědí, že tím skutečným sjednocením a definitivním pádem systému bude sjednocení vnímání a probuzení rozhodné menšiny lidstva a přirozené odmítnutí starého systému, k jehož odvrácení již ovčí většinu nebudou moci použít.

A k tomu, abychom se probudili, se nepotřebujeme fyzicky sjednocovat do spolků. K tomu, abychom se probudili, si musíme, každý sám za sebe, uvědomit, že štěstí, založené na požitcích a výdobytcích materialismu, je pomíjivé, neuspokojivé a ničí ducha.

A že to, co opravdu chceme, je návrat do dob, kdysi dávno, kdy bylo štěstí založené na smyslu života, které je trvalé, a kterým je u lidských bytostí pomáhat ostatním a žít s nimi v harmonii. [zdroj]

Detektiv Bretschneider je policejní detektiv, který se po atentátu na vévodu Ferdinanda snaží v putykách (zejména v hospodě pana Palivce) najít většinou opilce, kteří nějak uráží císaře nebo se až příliš rozhovoří o nastalé situaci. Bretschneider se objevuje na začátku první knihy o osudech dobrého vojáka Švejka.