19.9.2020

Globální pandemické hry pokračují. Jak dlouho si to ještě necháme líbit?

Politika, Společnost absurdní, covid, roušky, video

Reagovat na události posledních dní v nekončící frašce „Koronavirus“ není úplně jednoduché. Všeobecná hysterie dosahuje nových rozměrů, a partička momentálně instalovaná u kormidla se předhání ve vymýšlení absurdních řešení. Modlou se opět staly roušky. O jejich účinnosti prakticky nemá smysl diskutovat, protože na každý jeden zdroj o jejich prospěšnosti se dá najít minimálně jeden s přesně opačným tvrzením. Důležité je si uvědomit, že všechny studie argumentující ve prospěch roušek předpokládají ideální podmínky pro jejich použití. To znamená především těsnost, sucho, častou obměnu, téměř bezdotykové nasazování a sundavání, a likvidaci použitých roušek. Zkuste se každý zamyslet nad tím, jak v každodenní praxi povinný náhubek používáme, a možná si odpovíte sami na otázku, k čemu že jsou dobré.

Rouška není spása, jen si na ní hraje.

Rouška je hlavně symbol. Když vidíme na ulici, v MHD, v obchodě, v práci, ve škole, úřadu, v hospodě (sic!) někoho v roušce, prostě hned víme, že něco je – rovná se – musí být špatně. Tohle přece není normální, rouška automaticky znamená jiný stav vnímání, alarm. Změnil se status quo. A ta racionálnější část v nás samých si říká, že to přece musí mít nějakou objektivní příčinu, tohle by si snad nikdo jen tak bez důvodu nevymyslel. Proč by to taky dělal? Smutnou pravdou je zjištění, že to je v zásadě jediný nástroj, který establishment uznává ve snaze omezit šíření viru. Právní ochrana proti povinnému nošení roušek je bohužel mizivá.

Tady je asi namístě otázka, k jakému cílovému stavu chtějí odpovědní vlastně dojít? Představa, že zastavíte kusy hadru na obličeji epidemii viru, je směšná. Nějaký smysl ještě dávalo původní tvrzení z jara o nutnosti zpomalení šíření, aby bylo možné zvládnout očekávaný nápor v nemocnicích. A to i přesto, že jsme byli po celou dobu hluboko pod uváděnou kapacitou nemocnic, které navíc vzhledem k zavedené jarní karanténě zůstaly z velké části pod svým obvyklým vytížením. Často uváděným důvodem pro prodloužení agónie je nutnost počkat si na lék nebo vakcínu. Jenže na jiná mnohem závažnějších onemocnění nemáme lék po desítkách let, a vakcína není schopná vyřešit ani běžnou chřipku. Přesto zřejmě bude vystrašená část společnosti ochotná se účastnit experimentu vakcinace, který ve vývoji porušuje protokoly i všechny zvyklosti, a nenese za svou vakcínu žádnou odpovědnost.

Nás v Evropě se zřejmě bude týkat finální dílo společnosti AstraZeneca, která už má podepsané smlouvy s Evropskou unií. Od konečného naplánovaného úspěšného řešení nemohou odradit ani drobné překážky v podobě zdravotních problémů dobrovolníků v procesu testování. Smlouvy už jsou podepsané a termín plnění běží, manažeři očekávají tučné prémie, takže vakcína bude. Česká republika má v úmyslu očkovat proti covidu 3,5 miliónu lidí, a podle současného ujištění EU snad nemá být vakcína bez případné právní odpovědnosti pro výrobce, přestože současná praxe je přesně opačná. Možná jde jenom o nedorozumění v komunikaci, v praxi potom o to, jestli následky zaplatí výrobce vakcíny nebo daňový poplatník resp. „stát“ (rozuměj my všichni).

Až 90% pozitivních testů by mělo být negativních.

Celá „pandemie“ koronaviru ve skutečnosti stojí jen na testech. V rámci těžko uvěřitelného bezprecedentního přístupu jsme rezignovali na všechny do této chvíle uznávané postupy včetně Kochových postulátů, které v zásadě definují parametry pro prokázání příčinné souvislosti mezi patogenem a nemocí. Neplatí hned tři ze čtyř Kochem uvedených předpokladů, které až do dnešních dnů byly nezbytné pro určení, jestli jde o nemoc. Samotná přítomnost viru SARS-CoV-2 v těle totiž automaticky neznamená, že způsobuje nemoc s označením Covid-19. Zvlášť když má prakticky stejné symptomy jako chřipka.

Přítomnost viru SARS-CoV-2 se zjišťuje PCR testem (PCR = polymerázová řetězová reakce). Zjednodušeně řečeno se množí v cyklech odebraný genetický materiál, aby se zjistila přítomnost tohoto koronaviru. Množení nebo zvětšení je klíčové, protože násobně zvětšuje množství viru, které v sobě testovaná osoba reálně má. PCR testy identifikují DNA viru zjištěné po mnoha cyklech zvětšení a právě počet cyklů je velmi důležitý. Dobře to vysvětluje video informující o zjištěních zveřejněných New York Times, které označily 90% výsledků provedených testů za falešné:

Jestli jste někdy slyšeli o možnosti udělat při testu z každého vstupu pozitivní výsledek, tak tady máte odpověď. Množením testovaného vzorku dostaneme pozitivní výsledek i v těch případech, kdy je množství viru v těle minimální, testovaná osoba je bezpříznaková, a není pravděpodobné, že je přenašečem viru. Stačí nastavit zvýšený počet cyklů 35-40x při testování, a máte pozitivně testovaného na SARS-CoV-2. Na Slovensku se například používá 35 násobících cyklů pro zjištění přítomnosti RNA viru, to je pro vaši představu 34 miliard (34.000.000.000) násobné zvětšení obsahu testované látky. Udávané doporučení odborníků je přitom maximálně třicet cyklů pro násobení (i tak se pohybujeme u miliardového násobku), jinak je množství viru v těle tak minimální, že nemůže způsobit onemocnění nebo infekčnost pro další přenos. [zdroj]

Proč se ale vlastně používá uměle násobené množení v laboratoři? Protože bez něj, by nebylo možné virus v těle vůbec najít (!). Přitom virus, který má být pro lidské tělo skutečně nebezpečný, a stát se příčinou onemocnění, musí být z logiky věci schopen se v těle rozmnožit masivně sám, a tím organismus ohrožovat. Použití PCR testu nedává u virů smysl, protože ty musí být v těle přítomné ve velkém množství samy o sobě, aby mohly vyvolat onemocnění. Sám autor PCR testu Kary Mullis prohlásil, že by neměl být použitý k diagnostice infekčních chorob. Přesto jsme přistoupili na hru, kdy výsledky pochybného testování na jeden z mnoha virů ovlivňují život prakticky na celém světě.

Statistiku si ohneme, jak potřebujeme.

Z výsledků testů je totiž tvořená statistika, kterou radostně přebírají masmédia, a formují vnímání reality. Výrazy jako „nejvyšší nárůst“, „rekord“, „karanténa“ a „krizový stav“ se staly běžnou součástí našeho života. Zaměňování mezi nakaženými, nemocnými a pozitivně testovanými se stalo naprosto běžnou záležitostí. Každý den jsme zásobováni informacemi o tom, kolik tisíců nemocných lidí bojuje s koronavirem. Skutečnost je ale taková, že uváděná čísla odpovídají právě jen pozitivně testovaným, a v nemocnicích je asi 450 lidí, z toho 80 s těžkým průběhem (stav k 18.9.2020). Počet pozitivně testovaných roste na celém světe. Zajímavé ale je, že neroste počet mrtvých „s covidem“:

Zatímco křivka „nemocných“ (= pozitivně testovaných) stoupá, křivka úmrtí „s covidem“ nemá za šest měsíců žádný růst. A to i přesto, že do statistiky mrtvých se běžně dostávají polymorbidní pacienti, u kterých byl kromě jiného zjištěný i pozitivní test na SARS-CoV-2. Co ale raketově letí nahoru, jsou počty testů. Zatímco v březnu a dubnu bylo pět tisíc testů vysoké číslo a denní počet 6.200 bylo maximum, dnes se běžně pohybujeme na počtu 22.000 denně.

A počty testů klesat nebudou. Kromě relativně malé skupiny lidí s alespoň nějakými příznaky onemocnění, se do fronty na testování nuceně postaví každý, kdo potřebuje cestovat na Slovenko nebo třeba do Německa, seznam zemí se bude samozřejmě rozšiřovat. Pro negativní test si musí dojít i někteří zaměstnanci, profese nebo studenti. Opakovaný negativní test musí předkládat profesionální sportovci. Pravidelnou zásobu testovacím stanicím dodávají hygienické stanice a jejich slavné „trasování„. A samozřejmě nesmíme zapomínat na ty, kteří se do fronty jdou postavit dobrovolně, aby se po každodenní intenzivní masáži médií a politiků ujistili, že právě teď jim testy nenajdou SARS-CoV-2. Absurdita situace je téměř dokonalá, protože se jdete testovat a čekáte třeba i několik hodin společně s dalšími uchazeči, mezi kterými se slušnou pravděpodobností budou i aktivní přenašeči viru. Možná získáte negativní test, nebo si odnesete koronavirus s sebou domů jako dárek. A co zítra?

Testovat jen nemocné s příznaky. A přestat strašit.

Nikdy před koronavirem SARS-CoV-2 nebyl pro nějakou „nemoc“ zvolený obdobný postup, jakého jsme celosvětově svědky právě teď. Lidstvo si prošlo hodně epidemiemi a nepochybně se s nimi bude potkávat i v budoucnu. Jen počet zatím neobjevených virů u savců se odhaduje na více než 300.000. Nové viry jsou tak naprosto běžná záležitost, proč se tolik pozornosti věnuje jen jednomu z nich?

Museli bychom se opět vrátit k testům, protože tam je ve skutečnosti jediný rozdíl. Přitom klíčová hodnota u pandemie by určitě měl být počet nemocných a mrtvých. Za první polovinu roku 2020 byl v České republice menší počet mrtvých než v roce 2019 a 2018. [zdroj] Průměrný věk mrtvých s covidem byl vyšší než průměrný věk mrtvých v ČR. [zdroj] Přesto jsme vyděšení všeobecnou hysterií reagovali karanténou, zastavením běžného života i ekonomiky, zrušením vyučování ve školách, likvidací celých oborů včetně sportu a kultury, zadlužením v řádu půl bilionu korun (sic!), a zničením běžných sociálních vazeb. Za to jsme získali dva měsíce relativního klidu na dovolenou v létě, abychom v září zase už s rouškami na obličejích zažívali déjà vu.

Protože současný recept epidemiologů ani nic jiného než neustálé střídání restrikcí a případného uvolňování nabídnout nemůže. Snaha bránit se nákaze na úrovni chřipky má sebedestruktivní charakter. Rozumný návrh na řešení přitom nabízí přímo naše tělo a jeho přirozená imunita. Ta pro své fungování potřebuje se s virem potkávat a vytvářet si protilátky. Ve chvíli, kdy není k dispozici žádný lék (nebo pro některé vakcína), je to jediná možnost ochrany před šířením nákazy.

A imunita zjevně funguje velice dobře. I proto máme přes uváděná vysoká čísla pozitivně testovaných naprostou většinu bezpříznakových (rozuměj bez testu by nevěděli, co je to covid), menší část lidí s nějakými obtížemi bez nutnosti lékařské péče, a jen zlomek v nemocnici. Aktuálně jsou to asi 2% z pozitivně testovaných, kteří ale určitě nejsou všemi, u kterých by se při případných testech zjistil SARS-CoV-2. Poslední uváděné číslo pro závažné obtíže bylo 80 pacientů, to při počtu nakažených cca 21.000 dělá 0,3%. Od března 2020 evidujeme v ČR 45.000 nakažených (18.9.2020), počet mrtvých s covidem je dnes na čísle 490. To znamená, že aktuální smrtnost Covid-19 v ČR je asi 1%. Denní úmrtnost se u nás pohybuje okolo 300 lidí, s covidem jsou to méně něž tři lidi denně, opět cca 1%. Opravdu se nejde vyhnout srovnání s chřipkou, na kterou u nás běžně umírá 2.000 lidí ročně.

Místo na množství testů bychom se měli soustředit na jejich kvalitu, zjištění virové zátěže v organismu, její souvislostí se zdravotním stavem, a případnou další nakažlivostí. Mít z testů denně tisíce lidí bez příznaků není k ničemu. Pozitivně testovaný se opravdu nerovná infekční, a infekční se nerovná nemocný.

Imunitu je nutné posilovat, ne ji nesmyslně oslabovat.

Zatímco u chřipkové epidemie doporučujeme posilování imunity, v případě koronaviru SARS-CoV-2 děláme všechno pro její snížení. Nejenže není imunita obecně uváděná jako vlastně jediné smysluplné opatření, ale naopak si jí dodržováním nesmyslných opatření snižujeme. Stačí vzpomenout na jarní karanténu s omezeným vycházením. Vitamín D např. z pobytu na slunci je osvědčeným „lékem“ na respirační onemocnění. Nošení roušek má sporný efekt v zamezení šíření viru, ale jistý ve škodlivosti vdechování Co2 a pěstování si vydechnutých nečistot a patogenů, které opět vdechujeme zpět. Nařídit jejich nošení pro děti ve škole, která navíc nejsou ani rizikovou skupinou, je naprostá bezohlednost a absence zdravého rozumu. Nikdo nemůže rodiče nutit, aby za takové situace dávali své děti do školy.

Důležitým faktorem je neustálý stres. Ve spojení se sociální izolací vytváří ideální podmínky pro snížení imunity a otevírá dokořán dveře pro jakoukoliv nákazu. Přidejte si k tomu roušky, které vám zabraňují potkávat se s běžnými bakteriemi a viry, a tím si vytvářet protilátky. K tomu přehnaná desinfekce na každém kroku. Postupně se z nás stávají oslabené trosky, které sfoukne první podzimní větříček nebo kýchnutí v okolí. U dětí je promořování ve školách a školkách běžnou součástí získávání imunity, a teď je budou za nudli u nosu šikanovat a separovat. Senioři v domovech důchodců a pečovatelských domech byli dlouhé měsíce bez možnosti kontaktu se svými nejbližšími. Často odkázáni jen na každodenní katastrofické zprávy masmédií, bez možnosti si je ověřit z jiných zdrojů. Psychická rovnováha hraje významnou roli v průběhu všech nemocí. Na kolika životech se podepsala vyvolaná hysterie?

Zvolená cesta omezení, zákazů a restrikcí nabízí jenom prodlužování agónie v čase a umělé zplošťování křivek. Za cenu snižování přirozené imunity, devastace hodnot a životního stylu, si draze koupíme čas, po který si budeme užívat „epidemie“. S velkou pravděpodobností bude nakonec v kolonce mrtvých podobné číslo, jako kdybychom nedělali prakticky nic. Jediným východiskem této varianty je lék nebo vakcína. Věřit tomu, že dokážeme zabránit šíření viru nebo ho snad úplně zastavit, nemůže snad ani současný ministr zdravotnictví.

Establishment ztratil kredit, důvěra už se nevrátí.

Přestože aktuálně máme zřejmě nakročeno spíš k absurditě Izraele, bylo by dobré podívat se po vzorech jinde. Jako jedna z mála zemí věřilo Švédsko od začátku v nutné získání kolektivní imunity jako jedinou dlouhodobě udržitelnou strategii proti neznámému viru. Anders Tegnell nezměnil svůj názor ani ve chvíli, kdy čísla v porovnání třeba s Českem nevypadla zrovna růžově, a podrželi ho i politici. Díky tomu společnost ve Švédsku měla alespoň šanci vzít strategii za svou.

U nás jsme šli od začátku ode zdi ke zdi. Od počátečních vyjádření typu nic se neděje, roušky se u nás nosit nebudou, přes neschopnost zajistit ochranné prostředky, které byly vyžadované jako povinné, až ke karanténě jako jedinému řešení, na které jsme byli schopní přijít. Z nařízené izolace potom s Prymylou rovnou k návrhu promoření, když někde mezi tím byl i návrh na dvouleté uzavření hranic, a potom už nefunkční chytré karantény a směšné semafory. Prakticky každý krok zveřejněný někým bez přímé odpovědnosti (odborníci doporučují) a často hned i zpochybňovaný ze stejných míst, odkud návrh původně vyšel. Mizerný a slabý zpěvák Vojtěch. Čau lidi populista Babiš. Plukovník Prymula. Červený svetr Hamáček. Často během jednoho dne několikrát změna ve vydaných opatřeních, která stejně nedávala smysl. K tomu porušování nastavených pravidel od těch, co je sami zavádějí, jako třeba schůzka u Zemana v Lánech nebo odmítnutí karantény a testování od Babiše. S tím se při nejlepší vůli ztotožnit nejde, a většina společnosti to také neudělala.

Škodlivost viru ani zdaleka nedosahuje škodlivosti opatření činěných ve snaze zabránit jeho šíření.

O Švédsku má smysl mluvit. Zatímco se v Evropě rozjíždí (alespoň mediálně) „druhá vlna pandemie“, Švédsko má nejméně nových případů od března. Bez povinných roušek, bez zavírání základních škol, obchodů a restaurací, bez vypínání ekonomiky. Při stejném počtu obyvatel má Švédsko od začátku epidemie evidovaných asi 5.800 obětí. To je samozřejmě výrazně víc než zatím u nás, a zdá se to být rozumný argument proti švédskému modelu. Ale jen do chvíle, než se podíváte jak v ČR čísla rostou, a jaké tance se dají od naší vlády po zkušenostech z jara očekávat. Švédsko má za posledních 10 dnů jednu oběť s Covid-19, a na JIP je v celé zemi jen 13 lidí. [zdroj] Samotný Anders Tegnell připouští ve svém postupu chyby, které mohly zvýšit počet obětí, ale v tom hlavním si Švédsko podle něj zvolilo správnou cestu. V tom mu pomalu začínají dávat za pravdu i jeho předchozí kritici. Navíc se po celou dobu infekce nového koronaviru chová Švédsko konzistentně a pro své občany čitelně.

U nás ráno netušíme jaká opatření budou platit v poledne natož druhý den. Jedno vyjádření střídá druhé, často si protiřečí, nedávají žádný smysl. Neustálé panické reakce ad hoc na virtuální křivky pozitivně testovaných a zavádění dalších a dalších opatření. Naprosto nedostatečná komunikace (ne frekvencí tiskovek, ale kvalitou), která by veřejnosti alespoň dávala šanci pochopit, co tím zrovna který autor zamýšlel. Přes dlouhodobě udávanou dostatečnou kapacitu intenzivní péče v nemocnicích, neustálé strašení černými scénáři jak něco nezvládáme nebo možná někdy v budoucnu nezvládneme. Možná. A na základě podobných scénářů, modelů a předpokladů coby kdyby se dělají rozhodnutí, která negativně ovlivňují život a popírají práva nás všech hned teď. To opravdu chceme? Za sebe mohu říct, že to nechci.

Kvalita vládních rozhodnutí v době koronaviru není zřejmě významně horší než kdykoliv jindy během jejich mandátu, jen je to teď všechno mnohem víc vidět a má to řádově větší vliv na naše životy. Nevím, kde vzala hrstka na chvíli zvolených přesvědčení, že zrovna oni jsou ti praví, kteří budou určovat, co je pro mě nejlepší. Aby mě pro mé zdraví a přes můj odpor ochránili před novým virem. Proč necháme rozhodovat o povinném plošném nošení roušek lidi, kteří je dříve sami odmítali jako nesmyslné opatření proti šíření viru, mají vazby na farmaceutický průmysl s profitem z vakcinace, a podnikají v oblasti prodeje zdravotnických pomůcek? Jak zdůvodníme sobě a našim dětem, že necháváme experimentovat s jejich imunitou, vzděláním a přirozenými sociálními vztahy? A hlavně proč to všechno? Do nadpisu jsem si půjčil citaci paní doktorky Hany Zelené, mluví mi z duše. [zdroj]

Ke koronaviru musíme začít přistupovat jinak. Hned teď.

Začněme se ke Covidu-19 konečně chovat, jako ke každé jiné nemoci. U žádné jiné infekce se preventivně netestujeme, jestli náhodou nemáme v těle nějaké patogeny (v minimálním množství), která by z nás snad mohly někdy někde nějak udělat infekční nebo nemocné. Nezveřejňujeme denní statistiky testovaných, nestrašíme se počty nemocných a mrtvých. Testovat by se měli jen ti, kteří mají příznaky onemocnění Covid-19. Pro testování se musí používat jen ověřené testy, u PCR testů s počtem množení nastaveným maximálně na 30 cyklů. Kdo má zájem na vysokých číslech falešně pozitivních výsledků?

Vraťme se k normálnímu životu bez stresu a strašení. Když nebudou každý den „rekordní“ statistiky testů, tiskové konference politiků a hygieniků, přestane to postupně zajímat i média. Hromadných hrobů se nedočkají a několik mrtvých denně s covidem je nevytrhne. Kapacity nemocnic jsou dostatečné, přeplnit by je mohla jen panika vyvolaná médii, jako se to stalo v severní Itálii nebo New Yorku.

Vir je možná nový a bude chvíli trvat než si s ním v rámci lidstva poradíme. Nebo tady byl vždycky a jeho přítomnost jsme jenom netestovali. Ještě nedávno jsme to totiž ani neuměli. Přesto není od věci opatrnost především při kontaktu s někým z potencionálně ohrožené skupiny. Podobně jako u chřipky v době epidemie. Zbytek nechme být a fungovat.

Pečujme o sebe, o své zdraví, svůj životní styl a svou imunitu možná o něco víc, než jsme byly zvyklí. To je jediná ochrana, která nám skutečně zajistí snížené riziko při styku s novým koronavirem. O zbytek už se postará přirozeně naše tělo. Když mu někdo nebude pořád házet klacky pod nohy hloupými opatřeními…