1.11.2024

Vědecký konsenzus je staré tmářství v novém hávu. Moderní šarlatánství debilizuje.

Úvahy lež, virologie

Moderní šarlatánství nese jméno vědecký konsenzus. Vám, kterým není věda a vědecká metoda ukradená, a považujete ji i za lidstvu přínosnou, utíkejte od vědeckého konsenzu, co vám síly stačí! Vědecký konsenzus je protikladem a přímým opakem vědeckého přístupu. Kde věda (vědecká metoda) dokazuje, tam vědecký konsenzus bezpochybně věří. Kde vědecká metoda ví, tam se vědecký konsenzus domnívá.

Kde vědecká metoda vzdělává, tam vědecký konsenzus debilizuje. Kde vědecká metoda staví, tam vědecký konsenzus boří! Nic není vědecké metodě tak bytostně vzdáleno, jako vědecký konsenzus. Vědecký konsenzus je staré tmářství v novém hávu.

Střezte se vědeckého konsenzu, je-li vám vaše vlastní poznání milo!

Jsem prostý člověk. Pokud mohu napodobit postup a podmínky předchůdce a dojdu ke stejnému výsledku, tak jsem asi aplikoval vědecký postup.

Jestli tam ale taková metodika není nebo hraje sekundární roli vůči hlasování v zasedačce, tak je řeč o náboženství bez Boha. Snůšce výmyslů.

Je docela absurdní, že v roce 2024 je něco takového kontroverzní.

Přesně tak. Je ale přitom nutné také říci (a to nepochopil osvícenstvím vzešlý pozitivismus) že existují i jevy pravdivé, avšak nereprodukovatelné. Může se mi přihodit něco, co jde proti všem známým přírodním zákonům a přesto to může být pravda. Pak ale naprosto nelze hovořit o důkazu. TA SCHOPNOST REPRODUKCE děje je totiž ve skutečnosti důkaz. Pokud reprodukovat neumím, neznamená to (jak by tvrdil pozitivismus) že děj neexistuje. Ale znamená to, že o tom prostě houno vím a stavět pak na takovém hounu různé grýndýly, to je pošetilost sama. Stavět lze na tom, co vím a ne na tom, co nevím. A co neumím reprodukovat, to prostě nevím.

Nechci diskusi, nechci pochybnosti, nechci pokrok.

Ve vědě se o pravdivosti teorie nehlasuje. Ta se dokazuje a ověřuje. Slovo konsenzus se dnes zneužívá ale to neznamená, že je špatné. Konsenzus je prostě názorová shoda. Ve vědě musí být podložena nikoliv odhlasována.

Hezky to shrnul bohužel již zesnulý Michael Crichton:

„Já na něj pohlížím jako na velice zhoubný jev, jehož vznik se měl potlačit hned v zárodku. Historicky vzato byla vždycky odvolávka na souhlas většiny (konsensus) hlavní únikovou cestou pro všelijaké šejdíře, kteří se tak vyhýbali diskusi o problému a kteří tvrdili, že záležitost je vlastně již vyřešena. Kdykoli uslyšíte, že vědci dospěli k nějakému souhlasu (konsensu), držte si pevně svou peněženku, protože vás právě někdo chce napálit. Udělejme si v tomto bodě jasno: vědecká práce nemá s konsensem nic společného. Konsensus je záležitostí politiky. Věda naproti tomu vyžaduje, aby alespoň jeden vědec měl pravdu. To znamená, že má výsledky, které se dají v reálném světě ověřit. Souhlas většiny (konsensus), ve vědě je irelevantní, důležité jsou pouze reprodukovatelné výsledky. Největší vědci v dějinách byli velcí právě tím, že porušili konsensus. Na souhlas většiny (konsensus), se vědci odvolávají v těch situacích, kdy věda nemá dostatečně pevné základy. Nikdo neřekne, že se vědci shodli, že E = mc2. Nikdo netvrdí, že je Slunce od nás vzdáleno 150 miliónů kilometrů protože s tím souhlasí (odhlasovala to pozn. red.), většina. Nikoho by nikdy nenapadlo takto hovořit. Vědecký konsensus neexistuje. Jestliže se jedná o souhlas většiny (konsensus), pak to není věda. Jestliže se jedná o vědu, pak to nemůže být souhlas většiny. Tečka“ [zdroj]

Zkorumpovaní akademici umlčují vědce pro stamilionové granty.

Slepá víra ve vědu se nemusí vyplatit.

Když hovoříme nejčastěji o očkování, mnoho lidí se zaklíná odkazem na vědu. „Věřím vědě, a proto očkování nekritizuji“. To je ale čistý protimluv. Věda totiž není náboženství a výsledky vědeckého zkoumání lze tedy neustále vystavovat kritickému dalšímu zkoumání.

Je až neuvěřitelné, jak se „vědecké“ obci podařilo lidem vnutit, že některé věci se prostě nemohou zpochybňovat a musí se k nim přistupovat jako k neměnnému dogmatu. Kdyby se tak postupovalo vždy a ve všech oborech lidské činnosti, dodnes bychom jezdili v parních lokomotivách a svítili bychom petrolejkami.

Čím to je a proč právě lékařství trpí praktickým zastavením skutečné vědecké diskuse?

Můžeme spekulovat o tom, jak jsou společností přijímáni lékaři. Jistě jim neprospívá, když se z nich dělají jacísi zbožňovaní spasitelé, kteří přece nemohou dělat chyby. Neprospívá jim ani faktické sejmutí zodpovědnosti pacienta za vlastní zdraví. Jako kdyby návštěvou lékaře člověk ztrácel vlastní rozum a jen měl slepě přejímat léčebný postup, navržený lékařem. V mnoha směrech je to pro lékaře výhodné, protože nikdo nezkoumá jejich postupy a mnohé chyby se tak nikdy nepojmenují a nezkoumají. Všeobecná adorace lékařů, jako primárních nositelů vědeckého pokroku, se tak stává hlavní brzdou vědy jako takové. Protože kde se nepojmenovávají chyby a nehledají se lepší cesty, tam se zastavuje pokrok.

A jak si stojí lékařská věda? Jistě se mnohé dělá v rozvoji diagnostiky. Kdo se ale trochu orientuje v oboru, musí vidět, že lepší diagnostika vlastně není tou skutečnou prevencí. Neodbytně se tak vkrádá myšlenka, jestli náhodou ty drahé a sofistikované diagnostické metody vlastně přispívají k lepšímu zdraví pacientů. Jestli poměr cena/výkon nese v celkovém pohledu na zdraví společnosti opodstatnění.

Lékařský výzkum navíc trpí stejnými neduhy jako věda jako taková. Komplikované grantové systémy, které závisí na politických rozhodnutích, jsou často zdrojem aktivistického přístupu a vědecké zkoumání trpí i snahou vědců zkoumat podporovaná témata. V horších případech dochází i k úpravě výsledků tak, aby vyhovovaly žádoucím pohledům na věc. Špatným sluhou jsou v tomto ohledu i média. Vědecké časopisy těží z nutnosti mít citace a už nemůžeme mluvit o nezávislosti.

A to celé maximálně ovlivňuje farmaceutický průmysl. Jeho peníze jsou všude – nejen ve vědě, ale také ve vzdělávání, v médiích a v institucích, které by z logiky věci měly zůstat nezávislé.
Jak si někdo může při vědomí výše uvedeného myslet, že lékařská věda nezávisle zkoumá nemoci a způsoby, jak dosáhnout zdraví? Je to prakticky nemožné.

Každý, kdo odmítá diskusi o způsobech léčby, o vakcinaci, o fungování lidského těla, vlastně říká: „Nechci diskusi, nechci pochybnosti, nechci pokrok.“ Každý, kdo takto reaguje, tak činí z několika důvodů.

Především má velký strach – padla by jistota jediné lékařské pravdy a znamenalo by to, že musí sám přemýšlet, zkoumat a převzít vlastní zodpovědnost za své zdraví.
Také nechce být označen společností za „pochybovače“ a nechce dostávat ošklivé nálepky jako „dezolát“, „nositel bludných balvanů“, „esoterik“, „blouznivec“ nebo dokonce „vrah seniorů“ či dokonce „podvodník“.

Lékaři spřaženi s farmaceutickými firmami tak dokázali něco, co je ve svobodné společnosti prakticky nemožné – vybudovali kult neomylnosti, který sdílí jak občané, tak všechny instituce, které by měly být garantem nezávislého vědeckého zkoumání.

Kdo dnes věří skutečné a neuplacené vědě, stává se vyvrhelem na okraji společnosti. Když tak nad tím přemýšlím – nebylo to tak vlastně v minulosti VŽDY? [zdroj]

Vědecký konsenzus. Chcete zjistit, jak funguje rockefellerovská a rothschildovská „věda“?